Asi není nikdo, koho by nefascinovala představa, že ve vesmíru nejsme sami. A zvláště ve viktoriánské době byl oblíbeným místem, kam byl mimozemský život umisťován, naši sousedé Mars a Venuše.
V moderní době se však vědecké představy mimozemského života v naší sluneční soustavě poněkud změnily. Již nehledáme inteligentní tvory, nýbrž jednoduché bakterie a řasy. Ty totiž mají největší šanci přežít v nehostinných podmínkách, jaké na našich sousedních planetách panují. I to je však velmi nepravděpodobné.
Venuše je prostředím nepřátelským pro život, jak jej známe, především díky své husté atmosféře. Ta je plná jedovatých plynů, nehledě na fakt, že zde panují skutečně velká horka s teplotami okolo 400 stupňů Celsia. Je tedy světem, kde by život na bázi uhlíku mohl přežít jen stěží.
Mars z pohledu laika vypadá nadějněji. Podobně jako Venuše či naše Země leží v obyvatelné zóně. Navíc zde byla objevena voda, nehledě na ledové čepičky na obou pólech. Jediné, co zde chybí, je atmosféra. Podobně jako Venuše ji má příliš hustou, ta Marsovská je naopak příliš řídká. Je tedy nepravděpodobné, že by zde nějaké živé organismy mohly existovat.
Přesto se lidé nevzdávají naděje alespoň na jeho kolonizaci. Ta však bude muset čelit větším problémům, než se laikovi může zdát, především co se atmosféry týče. Problémem je totiž fakt, že na rozdíl od Země nemá Mars magnetosféru, tedy magnetické pole. A právě to drží náš plynný obal pohromadě. Bez něj by veškerá atmosféra vyvála ven do kosmu – to je ostatně také způsob, jak o ni Mars přišel, pokud ji někdy měl.
Je tedy vidět, že celý problém života na jiných planetách je složitější, než se může na první pohled zdát. Současným nejpravděpodobnějším kandidátem je Jupiterův měsíc Europa, který má ledem pokryté oceány s průduchy, odkud unikají teplé plyny. V jejich okolí by pak mohlo docházet k abiogenezi, což je zdaleka nejpravděpodobnější způsob, jak by mohl život vzniknout.
