Mám moc ráda historii. Každá stará věc má v sobě jakýsi příběh a jakousi nostalgii. Já jsem velmi nostalgicky založená a dokážu se dívat dlouhé hodiny na předměty, které mají třeba sto let. Vždy si představuji, kdo danou věc využíval a k čemu. Komu dříve daná věc patřila, kde k ní přišel, jak se s ní zacházelo anebo kdy ji dotyčný měl naposledy, než ji odložil. A díky této mé zálibě ve starých věcech jsem si zamilovala antikvariáty a staré půdy. Nejlepší jsou to ty půdy ve starých domech. A já mám to štěstí, že v rodině máme dva staré domy, jsou mých prarodičů. U nich na půdě jsou věci prý ještě po původních majitelích.
A to bylo něco pro mě. Jednou jsem tam našla starý stůl. Měl na sobě hodně prachu a vypadalo to, že tam snad už padesát let stojí. Čí asi byl? Mých prarodičů nebyl, to vím jistě, a navíc o něm ani nevěděli. Stůl jsem otřela starým hadrem, který jsem taky našla na půdě a jen tak jsem se zamyslela, komu asi patřil. Vytvořím si vždy několik variant a pak se prám dědy a babičky, jestli si náhodou na něco nevzpomenou. O stolu nic neví, ale ví, kde jsou dva kredence Svetpokladu. To mě velmi zaujalo, protože už ten název, kredenc, je docela staré slovo.
Když jsem kredence viděla na půdě, tak jsem si je hned zamilovala. Byly to velké robustní krásky z kvalitního masivu. Vypadalo to na ořech, ten je sám o sobě velmi kvalitní. Sice lak na kredencích nebyl už ve skvělém stavu, ale i tak kredence vypadaly božsky. A já se rozhodla je opravit. Na internetu jsem se dočetla, jak pečovat o retro nábytek a jak ho opravit. Šetrně jsem obrousila starý lak, který se olupoval. Nyní byly kredence krásně opracované a přírodní. A já si tak říkala, který šikovný truhlář je asi dělal. Určitě mu musely dát velkou práci, protože každý záhyb kredenců byl dokonalý a precizně opracovaný. Šlo vidět, že jde o krásný kus, a ne ledajaké sériové strojové vyrábění, co vydrží ani ne rok a pak se rozpadne.
